Kurz vaření s KAMU

Po Vánocích jsem si udělala radost v podobě kurzu vaření s KAMU v Laboratorio. 

Byl to můj první gastro kurz, takže nemám úplně srovnání.  Nicméně nelituju a přiznávám, že jsem tam šla hlavně a vlastně jenom kvůli samotný Kamu, kterou už docela dlouho sleduju na facebooku. No vlastně možná ještě kvůli vzrůstající závislosti na vietnamský kuchyni, abych nekecala... :)

Kurz se konal v Laboratorio. Krásný posh prostředí, jeden velký kuchyňský pult, účastníci hezky kolem dokola, aby všichni viděli.  Ingredience nachystány, připraveny zástěry, poznámky, tužky všechno. 

Co mě trochu mrzelo bylo, že se vařilo ve dvojici. Chápu to u vaření receptů, kde se každý snaží docílit stejné chuti. U toho vietnamu mě to ale štvalo, protože každou chvíli jsme slyšeli, ať dochucujeme podle sebe. Někdo radši sladší, někdo pálivější a když jste ve dvojici s někym koho znáte asi tak 5 minut, tak buď děláte hrozný kompromisy, nebo vezmete vše do vlastních rukou a jste za kr**u, co si to dělá podle sebe. A nebo necháte toho druhýho jednat a v duchu si řikáte, jak byste to udělali jinak. Ne, že bych měla problém s přizpůsobováním, ale v kurzu za 2.500 Kč bych chtěla aby mi do vaření zasahovala Kamu a ne můj parťák, a to opravdu myslim bez urážky.

Vařili jsme...

1. Kapří polívku Bun cá, kterou Kamu prý vaří těm, kteří jí řeknou, že nemají rádi kapra a kopr. Protože obojího je tam požehnaně a chutná to božsky!

2. Křupavý bůček na tamarindové omáčce + bok choy na zázvoru

Oproti Bun cá už ne takovej odvaz, ale bok choy naprostá lahoda!

3. Kem chuoi - rychlá vietnamská banánová zmrzka s kokosem a oříšky

Překvapení dne. Těšim se na léto a na tenhle zdravý, rychlý a super dezert. Opravdu jenom rozmačkáte banán do čerstvého kokosu s oříšky. Já bych přidala ještě skořici, kterou můžu na všem. A dáte zamrazit na tyčce. Easy peasy!

 Závěrem...

Kamu je super a učit se od člověka, kterýho vaření takhle baví a takhle si s tim hraje je bomba.

Laboratorio je krásný prostředí. ALE! naprosto nevychytaný bylo občerstvení a to konkrétně pití. U stolu, kde jsme jedli naše výtvory sice byly lahve s vodou, nicméně opravdu bych ocenila, kdyby byla možnost koupit i něco jiného. Což asi byla, ale nebyl moc prostor na to, to zjišťovat a mělo by nám to být automaticky nabídnuto. Ke konci kurzu si dvě kamarádky koupili  lahev vína (líná huba.. Karolíno) a samotná Kamu si pak od nich s radostí trochu nalila. 

Prostě dobré víno nebo jiné pití k vaření patří a opravdu jsem uvažovala, že načnu lahev, co jsem Kamu přinesla z našeho vinařství.  Nehledě na to, že kurz nebyl nejlevnější a asi jedna decka na uvítanou by je taky nezabila..

Jinak ale zážitek a jak jsem odcházela z kurzu přesvědčená, že co nejdřív něco z toho uvařím svým milovaným, tak pořád o tom jenom mluvim a skutek utek. Takže pozitivní zpráva na závěr a  mini předsevzetí pro  mě - dávám si závazek, že jedno z prvních jídel v novém bytě, kam se stěhuju bude právě Bun cá. Přijímám rezervace.

K.

Jitka

S Jitkou jsem se poprvé potkala jednoho sychravého rána, když nás ve škole měla na pohybovou průpravu. V 8 ráno, se nás rozespalé duše snažila různými zajímavými cvičeními probudit k životu a rozporoudit naší energii. Povedlo se.

A nejen to.. slovo u automatu na kávu dalo slovo a domluvily jsme se na focení. Za což jsem nesmírně ráda, protože to je krásná žena tělem i duší.

Kdo by chtěl vědět/vidět víc z toho, kde Jitka hraje, učí, zpívá, tančí, tak zde jsou její stránky: www.jitkajackuliak.com.

Viktorie

Má krásné jméno a nápad. Tohle je Viktorka a oslovila mě s myšlenkou nafotit tyto portréty.
Zadání bylo nafotit fotky holohlavé dívky z kterých nebude cítit deprese a nemoc.

Výsledek můžete posoudit sami...

Moje pocity? Až při tomhle focení jsem zjistila jak vlasy, nám fotografům a fotografkám, zlehčují práci. Potřebujeme zakrýt kus obličeje, udělat stín, nebo prostě jen navodit atmosféru, vlasy pomůžou. Až teď jsem si uvědomila, že ve vlasech je více emocí, než by člověk čekal. Volně hozená hříva na stranu, rozcuch, sepnutý culík, copánky... u každého to třeba vyvolá něco jiného, každopádně NĚCO!
Tady člověk daleko víc musel pracovat s výrazem a energií modelky. A zkušenost k nezaplacení.

Víc fotek časem :)

Výstava Fotočtverečku

Splnila jsem si sen - vést kurz focení pro děti. Mých 11 svěřenců odhlasovalo, že to není kroužek, jako všechny tanečky a výtvarky a tak si prý říkáme "Fotočtvereček".

Je naprosto úžasný pozorovat, jak to děti baví a jak se zlepšují. Na to, že před půl rokem většina nevěděla, kde se foťák zapíná a teď už řešíme pokročilá nastavení,  je to vážně výkon.

Co mě ale těší asi úplně nejvíc je to, kolik se toho naučim já. Díky občas dost pikantním dotazům se často nad fotografováním zamýšlím úplně z jiné perspektivy než při svém běžném provozu.
A hlavně ten jejich pohled na svět! Včera mi zrovna jedna úžasná osoba řekla, že zachovat si v dospělém životě v sobě takovou tu dětskost - naivitu ve smyslu, že nic nesoudí, dokud nezažijí a hlavně otevřenou mysl, je velké umění. A já nemůžu víc než souhlasit.

Pokud Vám k něčemu dochází inspirace, oslovte děti.

Pak slibuju, že nebudete stíhat zapisovat myšlenky a nápady.

A abych se dostala k té hlavní věci.. Dneska jsme ve volnočasovém centru Na Fialce nainstalovaly naši první výstavu. Děti si ji připravily od A do Z samy a co jsem dneska slyšela, tak se na ní chystají babičky ze všech koutů republiky.
Tak jen kdybyste měl někdo cestu kolem, koukněte se nad schodama ke kinu na ty díla, co vytvořily.  Jsou na sebe moc pyšná a já na ně :)

Nostalgicky oprašuju blog

Je to asi týden, kdy mě přepadla moje klasická nostalgická nálada. Nutno podotknout, že s přibývajícím věkem přichází častěji a častěji. Vzpomněla jsem si na svoji slavnou cestu do Ameriky, kam jsem jela se Student Agency v rámci programu "Work&Travel in USA".

Ve zkratce: tři měsíce utrpení, zvratů a paradoxů v Severní Karolíně. Práce v zábavním parku Carowinds. Tři měsíce, které teď vnímám, jako jednu z nejlepších životních zkušeností. 

Celou dobu jsem si psala blog a bylo to kromě emailu moje jediný spojení se světem tady v ČR, protože facebook byl v tý době ještě sprostý slovo. Takže tam je opravdu všechno..

A tak jsem blog našla a místo učení se na zkoušku i přečetla. Opravdu nelžu, když napíšu, že jsem občas slzela smíchy. Povídka o tom, jak jsem se na dva dny stala součástí kolumbijské rodiny a jeli jsme kempovat k řece a do hor, je natolik výjimečná, že do teď mi ji někdo z mých tehdejších čtenářů sem tam připomene :) Takže přišlo první rozhodnutí - blog zálohovat a ty texty uvést do nějaké čtěnější verze, protože celou dobu jsem psala bez diakritiky a taky docela jako prase (to i teď....občas...pardon).

A druhý rozhodnutí - začít si zase psát blog. Byla jsem až v šoku, kolik věcí jsem z US zapomněla. A kdyby to byly detaily, ale celé historky a i třeba lidi, co jsem tam na chvíli potkala. 

Takže nechci psát pro tisíce odběratelů a věčnou slávu na bloggerském nebi. Ale pro sebe a svoje blízké. Pro to, abych se za pár let mohla podívat na tyhle stránky a připomenout si, kde jsem byla a co jsem dělala a při troše štěstí si zase zabrečet smíchy!

Jindra Michálek - mistr světa v kulturistice

Už jsem pár fotek postovala na facebooku, nicméně myslím, že si Jindra i ty fotky a samozřejmě vy zaslouží, abych je tak trochu zkompletovala.

Focení probíhalo v nově otevřené restauraci na Vinohradech. Hrozně ráda bych Vám prozradila jméno,  ale to bych si ho musela zapamatovat. Aneb jak Karol dělá promo :D No já si vzpomenu, nebo zjistím.

Fotili jsme čistě interiérové fotky bez denního světla. Posouzení, jak jsme dopadli už nechám na Vás...
Každopádně fotit chlapy mě baví čim dál tim víc, tak se brzy těšte na další!

Odkaz na Jindrovi osobní stránky: www.jindramichalek.cz

Video Bella Italia!

Tak po delší době se za a) ozývám a za b) jsem se konečně dostala k tomu, sestříhat video z léta.

Už dlouho laškuju s myšlenkou zkusit editovat videa. 
Přesně vim, proč jsem to tak dlouho odkládala - měla jsem strach.

Strach z toho, že přesně vím, jak to se mnou bude:

1.  Vysním si výsledek, v hlavě budu mít přesnou podobu videa, jak chci aby vypadalo. 
2. Začnu se učit s nějakým softwarem. 
3. Zjistím, že učený z nebe nespadl a neni možný, aby video vypadalo jak chci, po 5ti minutách učení podle youtube tutoriálů. 
4. Totálně se nadchnu, jako vždy, když objevím něco co mě baví a (zatím) to neumim.
5. Rozhodnu se tomu rozumět.....  a o spousta hodin později...
6. Zjišťuju, kolik je možné naučit se věcí a že chci a víc a víc!

A pokud nezemřela, tak se učí dodnes...

A zpět k létu. Na letošní dovolený v mojí milovaný Itálii jsem  natáčela krátké videa s vizí, že bych to mohla dát jednou nějak do kupy. Za prvý na něčem se to naučit musim a za druhé  za pár let se na to ráda kouknu, jak jsem se měla hezky. 

Zajímavý je, že až když jsem začla stříhat a měla jsem všechno dohromady vedle sebe, tak jsem si uvědomila, co přesně jsem měla točit a jak. A to jsou přesně ty zkušenosti, který se nikdo nedočtete.

No, abych to zkrátila... zde je. Moje dovolená ve 3 minutách.

Spousta chybí, ale na druhou stranu jsem sama za sebe ráda, že jsou pořád chvíle, které si vychutnávám svýma 5ti smyslama a ihned nevytahuju 6tý a 7mý - iphone a foťák :)

A na závěr, doufám a těším se, že se třeba za pár let na tohle video kouknu a budu se smát tak jako u svých prvních fotek. 

SIGNAL FESTIVAL

SIGNAL- festival světel v Praze. Reklamy všude, facebook plný fotek osvětlených budov. Tak jsme s kamarádkou taky vyrazily. Obě svoje foto děla a noční tůra po Praze mohla začít.

 
Když bych to měla celkově zhodnotit, tak pouze osvětlené budovy jako vyhlášený tančíčí dům mě moc neuchvátily. Jako na fotkách krásná záležitost, ale že bych to považovala za nějaký supr trupr umění, to bych neřekla. Myslím, že kdejaký Američan - amatér, osvětlující svůj rodinný dům o Vánocích by se tomu vysmál..



Co se mi moc líbilo byla projekce na Hybernii. Krátké video na mém facebooku nebo instagramu.
Zajímavá byla místnost Future lights (ehem, tak nějak se to jmenovalo tušim) a pak asi všechny instalace kolem Karlova mostu. Obrovské oko připevněné na obou mosteckých věžích bylo creepy, ale super nápad. Big brother is watching you.

Asi největší úspěch byl mrak vytvořený pouze ze žárovek z kterého visely provázky a každý si tak mohl vypnout nebo zapnout světýlko. Krásná podívaná, co se mně ale nejvíc líbilo, byli lidé co tam přicházeli. Do jednoho se všichni proměnili v malé děti a vyčkávali, aby si taky mohli zatáhnout. Samozřejmě jsem taky zkusila. Celkově jsme zhodnotily, že festival byl skvělěj už jen proto, že to lidi odtáhlo od televizí a šli se projít po večerní Praze.

My jsme došly až na Pražský Hrad. Poslední instalaci v programu jsme už nestihly, nicméně tou poslední pro nás byla sama Praha ozářená jak každý večer, svým kouzelným způsobem.

A ještě nesmím opomenout dva highlighty našeho večera:
- delikatesní pivo u Tygra. Plzeň moc nemusim, ale tam ji maj prostě skvělou!
- cesta metrem a mladík hrajíc a zpívajíc na kytaru. On byl prostě skvělěj, ale opět víc než hudbu oceňuju co dělal s lidma. Všichni se smáli, pár lidí tancovalo.. chvilku jsem byla až dojatá tou příjemnou změnou, že se lidi na sebe jen nexichtí.
Super večer.

Díky Marti!

Marťa

Část projekce na Hybernii

Mělo to být poetické.... zrcadlo, světýlka, efekty. Nakonec nás halda turistů pustila jen tomuhle.. :)

yummy

THE EYE!

Někdo má v okně muškáty, někdo..

Překvapení na závěr v metru!